admin

Proč se chodí do školy?

by admin on 30.9.2016

Ano, opravdu jsem tu otázku nechtěla položit jinak – „se chodí“ je použito zcela záměrně. Říká se, že když vím „proč“, hledám i způsoby „jak“. A já mám otázku „Proč?“ opravdu tuze ráda. Otvírá mi nové pohledy, pomáhá mi o věcech přemýšlet, přemýšlet jinak, díky ní mi naskakují další a další otázky. Mám tuto otázku ráda tak moc, že vám ji také nabízím. A nabízím vám ji celkem pětkrát! Znáte metodu 5 Whys? Tuto techniku vyvinula společnost Toyota a chytrá encyklopedie paní Wikipedie ji definuje jako: „…metodu zjištění skutečné základní příčiny, nejčastěji vady výrobku, defektu zařízení apod.“ A dále tato chytrá dáma pokračuje: „…praxe ukázala, že pět za sebou zřetězených otázek stačí k odfiltrování indukovaných, zdánlivých, ale hlavně nezákladních příčin.“ (https://cs.wikipedia.org/wiki/5_Whys) Tak co, zjistíme vadu našeho školního vzdělávacího systému? Proč se tedy podle vás chodí do školy? Podělíte se o své výsledky?

P. S.: Kdo by chtěl, může použít 5proc.

adminProč se chodí do školy?

Červnová tabulka za květen a…

by admin on 4.6.2016

Právě jsem na odbor školství odeslala e-mailem tabulku s počtem žáků za měsíc květen. Tak už jen vytisknout a založit do složky k těm ostatním. Na tváři se mi mihl úsměv. Rosteme! Mám z toho obrovskou radost – když si vzpomenu, na jakých číslech jsme začínali…

Přemýšlím o Ježkovi bez klece a vzpomínám na to, co se za celý školní rok událo, hlavou se mi honí nejrůznější obrazy, naskakují mi radostné i méně veselé situace, cítím širokou paletu emocí, vybavují se mi všechny ty tváře, se kterými jsem se potkávala, zdravila, smála, někdy i plakala a myslela na ně asi o chlup víc, než je zdrávo. Každý z nich mi proniká do mého soukromého života, mám je zatraceně ráda. Někteří s námi strávili kratší dobu, přidali se k nám později, ale i tak zapadli. Baví mě, jak jsme každý jiný, ale přitom spolu (vy)držíme a užíváme si každý den. Jsem vděčná za Terku – vím, že lepšího člověka jsem si k sobě nemohla vybrat. Jsem ráda za Nairu, Irču, Blanku, ale i Lídu, Báru, Ivku a Markétu. Nikdo zvenku si nedovede moc představit, co každý den řešíme, vymýšlíme, na koho se obracíme, co čteme, kde se inspirujeme, jak spolu diskutujeme, jak se podporujeme, abychom ustáli menší či větší kopance… Vím, jak moc se vzájemně ovlivňujeme, jak si uvědomujeme, že zakusit  svobodu je fajn, ale někdy i dost tvrdé, jak je obtížné vyšlapávat si cestičku tak, aby za námi byla vidět i ta zodpovědnost a byl z nás cítit respekt. Málokdo tuší, jak je to pro děti u nás těžké, jak je každý čtvrtek obdivuji, že to na tom našem sněmu vydrží, že stále víc a víc sdělují své názory, že sněmy dokonce i vedou, že řeší přicházející obtíže, že vytvářejí pravidla a že si za nimi stojí. Žádný odborník nikdy neviděl vývoj nikoho z nás. Nevšimli si těch zamlklých dětí na začátku, které se nás ptaly, zda se mohou najíst a napít, nesetkali se s těma smutnýma očima, které se bály podívat mimo učebnice, neviděli, jak se rozzářily, když jejich majitelé zjistili, že si tu opravdu mohou „jen“ hrát, že si mohou číst, kdy a co chtějí, že sedět u počítače není zakázáno, že nedostanou poznámku za křičení a pohyb. Nemohli si všimnout toho, že díky dětským hrám se toho za těch několik měsíců naučili mnohem víc. To my dospěláci jsme viděli ty úžasné proměny, to my každý den slyšíme z jejich úst, co všechno znají, aniž by to do nich někdo z nás tlačil, my tušíme, jak z každého z nich vyrůstá jedinečná osobnost s vlastním názorem, to my vidíme ta jejich úžasná díla a výtvory, my jsme u jejich originálních nápadů, my je vidíme tančit, slyšíme zpívat a víme, jak jsou spokojeni ve svých domečcích z matraček, my jsme poblíž, když si vytvářejí vlastní hry, my se zlobíme za ten nepořádek, který oni nemají šanci vidět. My jsme ty šťastné osoby, které s nimi mohly trávit každý den tohoto školního roku. To my tu všichni společně – malí i velcí – budujeme něco naprosto jedinečného, aniž bychom za zády měli bohaté sponzory, marketingové poradce, v rukách letáčky na křídových papírech, na webu seznam projektů a nabídku drahých kroužků… To my si tu tvoříme vše společně. To my jsme vybudovali z ničeho něco neuvěřitelného. A já za to za všechno děkuji úplně všem! Jsem na nás na všechny opravdu hrdá! Děkuji, děkuji, děkuji!

adminČervnová tabulka za květen a…

Nedávejte je k nám aneb Vidět Summerhill nestačí

by admin on 5.5.2016

Jedna z mých prvotních idejí při zakládání Ježka bez klece byla ta, že naše škola bude přece pro všechny. Koneckonců i na našem webu najdete heslo, že jsme škola pro všechny, škola pro život. Tedy – škola pro všechny děti, ne už tak pro všechny rodiče.

Teď už to vidím jinak. Uvědomila jsem si, že není možné dítě vytrhnout odněkud a zasadit jej někam. Pořád si myslím, že každé dítě u nás může být šťastné. Ale! Pokud s námi nebudou souznít rodiče, nemá to smysl. V Brně vznikají další a další školy, kde budou rodiče jistě šťastni. A tak Vás, zájemci o Ježka bez klece, prosím, nedávejte své děti k nám, pokud Vás „jen“ oslovil film Summerhill, souzníte s N. Aldort a ve facebookové skupince se psalo, že svoboda je fajn. Naomi jsem četla, film viděla a do facebookových skupinek taky zavítám. To mi ale nestačí. Opravdu ne. Nezapisujte k nám do Ježka prosím své dítě, pokud Vy sami přesně víte, co potřebuje. Pro nás je laskavá manipulace stále manipulace a milá vnější motivace stále jen vnější motivace. My každému dítěti v Ježkovi bez klece důvěřujeme a věříme, že je schopno rozhodovat o svém životě samo.

O svobodě, respektu a zodpovědnosti se poměrně lehce píše a diskutuje, ne každý je však na náš SRaZ připraven, ne každý si ho chce dovolit. A je to v pořádku. Chápu všechny, kteří nejdou s námi, a děkuji jim za to, že nevkládají děti mezi mlýnské kameny. Děkuji jim za tu odpovědost, kterou svým dětem poskytují tím, že neříkají něco, ale nedělají něco jiného. Děkuji všem, kteří nás kontaktujete, děkuji, že se nás ptáte, že s námi diskutujete, že nás žádáte o návštěvu, že chodíte na naše semináře. Děkuji, že je Vás stále víc. Víc těch, kteří o vzdělávání přemýšlejí, kterým není jedno, jak to naše české vzdělávání funguje. Děkuji. A děkuji všem, kteří pochopili, že pouhé zhlédnutí Summerhillu opravdu nestačí.

adminNedávejte je k nám aneb Vidět Summerhill nestačí

Označení výrobku: občan svobodný, nastavení: řízená svoboda

by admin on 14.3.2015

„Čechy krásné, Čechy mé…“ zpívá se v jedné vlastenecké písni a já doplňuji: „… proč nejste víc svobodné?“ Češi. Možná bych už ani nemusela psát nic dalšího. Češi a tečka. Češi a svoboda? Sem už asi ten otazník. Jak má lid český to slovo o třech slabikách rád. Polaskejme ho v našich ústech. Svo – bo – da! Nesvádí nás ke skandování? Máme ho tak rádi, že se jím oháníme, kde můžeme, ale stále si jedeme na programu svobody řízené. Vždy si totiž najdeme někoho, kdo nám tu „správnou“ (rozuměj tu svou a pro sebe výhodnou) verzi svobody vysvětlí. A my poslechneme, jsme tak přece vychováni. Poslouchat se musí, rebelové jsou po zásluze potrestáni a plní věznice, které platíme opět my – běžní občané. „Fňuk! Co je to za spravedlnost?“ pláčeme nad kleslými pěnami v hospodách. Vždyť svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého, jak nám kdysi sdělil John Stuart Mill. Zastavme se prosím na chvíli u tohoto filozofa (autor díla Svoboda a výchova z roku 1859) a neřešme prosím, jak moc s ním jako s osobností takovou (ne)souhlasíme. Z jeho pera se taky můžeme dočíst i to, že člověk by měl být svobodný ve všem, co se jeho samotného týká, ale neměl by mít možnost, aby podle libosti jednal za druhé pod záminkou, že záležitosti jiných jsou i jeho věcí.[1] Ha (bez fňuku)! To je totiž ono! Stydíme se za minulost, děsíme se budoucnosti a přítomný okamžik nám protéká mezi prsty. Točíme se, topíme se, a abychom neutonuli definitivně, přestáváme řešit sami sebe a zaměřujeme se na ostatní. Ukazujeme, obviňujeme se navzájem a přehazujeme zodpovědnost z jednoho na druhého. Jak je to osvobozující (zase jsme u té „svobody“) hodit něco na někoho. Uf (opět bez fňuku, nožná ale s pousmáním)! Slyšeli jste ten úlevný balvan? Co na tom, že možná dopadl na palec někoho dalšího…

A v této atmosféře vychováváme děti. Ano, někteří stále jedou na vlně výchovy autoritářské a strachem naplněné, jiní hledají nové cestičky. A některým je to jedno, jelikož „to“ neřeší, protože „ono“ se to zase nějak vyřeší. Přemýšlím, že právě v době, kdy v České republice probíhá diskuse o povinnosti očkování a řeší se sankce za neočkování, se začínají na sociálních sítích objevovat články, jak špatně ti dnešní mladí vychovávají své děti, jak ta svobodná výchova nefunguje, jak si všichni dělají, co chtějí… No?! Teda! V této souvislosti mi naskakuje A. S. Neill a jeho Summerhili, kde se můžeme dočíst: „Svobodné děti není snadné ovlivnit. Absence strachu je tou nejúžasnější věcí, která se může dítěti přihodit.“ A já si troufám tvrdit, že generace nás, ale i našich rodičů je strachem přeplněna. Jejich svoboda začala a skončila totiž právě v okamžiku, kdy zacinkali klíči a naposledy zvolali: „Nejsme malé děti!“ Však víme, co s naším mozkem předpona „ne-„ provede. A tak se z nás ty děti staly. Čekáme, kdo nás po volbách chytí za ručičku a převede svým funkčním obdobím do voleb dalších. Ano, bojíme se, co se stane, co se nestane, co by se třeba stát mohlo. Honíme se za „bychy“, až nás oni sami doženou a častokrát skolí na kolena. A ta naše svoboda? Tak ta začíná a končí možností nakoupit si v nějakém super, mega, hypermarketu. Kroužíme s vozíčky, vybíráme plesnivé pomeranče a pohupujeme se v rytmu písně, která nás má motivovat nakoupit další síťku těchto úžasně oranžových koulí. „Free as a bird…“ pobrukujeme si a Wikipedia nás poučí, že „…úvodní dvojverší střední části doplnil McCartney dalšími dvěma verši, čímž pozměnil původní Lennonův zamýšlený význam – ze vzpomínky na časy družnosti a pospolitosti se tak stal výraz touhy po urovnání vztahu. Zjevně šlo o vztah právě McCartneyho a Lennona“[2]

Vztah… A o jaký vztah jde nám v té naší české svobodě? Pokud mám vystupovat sama za sebe, jde mi o vztah rovnocenný. Osobně necítím potřebu dětem vyhrožovat, vydírat je, vyvolávat v nich pocity strachu a bezmocnosti, nechci je motivovat sladkostmi za odměnu, bezděky je chválit a říkat jim, že jsou hodné. Hodné čeho? Mé všímavosti? Mé lásky? Opravdu si tyto základní potřeby musíme zasloužit? Když budu hodná, dostanu od svého partnera pusu a pohlazení? Když budu zlobit (nedělám, co si přeje on, pozn. překladatele), může mi dát facku? Zkusme si všechny ty absurdity, které bychom měli dětem vtloukat do hlaviček přenést do světa dospělého. Úsměvné? Nebo spíš k pláči? V kterém věku už není tedy vhodné dítě trestat, vyhrožovat, stavět se k němu mocensky? Kdy se pro mě stává rovnocenným partnerem? Nástupem do školy, získáním občanky? Řidičáku? Po maturitě? Až má vlastní děti? „Ale vždyť je přece musíme vychovat… Vždyť by nám za chvíli skákaly po hlavách“, už slyším, jak se podobné věty ozývají při čtení těchto řádků. Děti si dovolí především to, co si dovolíme k sobě my sami. Ne, nepřepsala jsem se. Opravdu to není, co jim dovolíme, ale co si dovolíme my k sobě samotným. Jsou našimi zrcadly, poskytují nám tu nejúžasnější zpětnou vazbu. Vidí, vnímají a nasávají jako houby. A co se asi naučí ve světě, kde se připouští jen jeden názor, kde je běžné si fyzicky i slovně ubližovat…? Dosaďte si do otázky to, co v sobě aktuálně řešíte, co vás třeba v tento okamžik nejvíc štve. Možná naprosto bezděky zjistíme, že to, co nás štve na našich dětech, za co nás svrbí ruka, se vlastně stáčí k nám. Chce se nám řvát na děti, že mají v pokojíčku nepořádek? Neřveme vlastně sami na sebe, že bychom se rádi zbavili svých vlastních bordelů? Jsme smutní, že používají slova jako třeba „bordel“? A nemrzí nás třeba spíš to, že jsme je před nimi vypustili? Nevíme, co dělat, když se mezi sebou mlátí? Nemele se třeba něco v nás? Pokud si dovolím vysedávat celé dny u počítače, nechat si ubližovat a ubližovat jiným, jíst věci, které považuji za nezdravé, ale dětem to zakazuji, co si asi odnesou do života? Toto mají být ty hranice? Tak jo. Mávněme si do zrcadel a doufejme, že se nám jejich střepy nezabodnou do našeho krevního motorku.

 

 

 

 

[1] http://www.historie.upol.cz/19/prameny/vychova.htm

[2] http://cs.wikipedia.org/wiki/Free_as_a_Bird

adminOznačení výrobku: občan svobodný, nastavení: řízená svoboda

Tak co ta školní aktovka?

by admin on 17.2.2015

Téměř každé ráno zhruba kolem sedmé až půl osmé vplouvají do ulic zavazadla nejrůznějších velikostí, tvarů a barev. Větší či menší batohy, tašky, brašny a kabelky zaplňují chodníky, přechody a městskou hromadnou dopravu. Školáci se prohýbají pod svými zavazadly. Nohy se plouží, ruce visí nebo podpírají popruhy a z jistého úhlu pohledu lze dospět k závěru, že do škol nesměřují žáci a studenti, se svými brašnami, ale spíš naopak. Vypadá to, že mezi tím, co máme v hlavě, a tím, co si nosíme s sebou v příručních zavazadlech, platí přímá úměra.

Při zápisech padala nejrůznější témata. Bavili jsme se o současném školství, o naší koncepci, smáli se, ale byli chvílemi i vážní. Rodiče se samozřejmě zajímají a já se logicky zajímám též. Přiznám se, že nejvíc jsem byla zvědavá na to, kdo za námi vlastně přišel, kdo jsou naši budoucí žáci a jejich rodiče. Cítila jsem potřebu zjistit, co od nás vlastně očekávají, ptala jsem se dětí, co by ve škole chtěly, jak by to u nás mělo vypadat. Dostalo se mi velké množství inspirace a odpovědi dětí mě opět nakoply a inspirovaly k dalšímu přemýšlení. Samozřejmě došlo i na potřeby a pomůcky. Co ty naše děti budou vlastně potřebovat? Musí „to“ nosit každý den? A v čem? A proč?

I já se většinou tahám se svým nákladem na zádech. Přemýšlím nad obsahem svých kabelek a batohů a srovnávám si ho s tím, co by asi tak ti naši žáci mohli potřebovat… Nepřála bych Vám ten pohled do útrob svého batohu, i když se musím přiznat, že mě občas zaplní pocit hrdosti nad tím, co s sebou tahám a pro jaké nepředvídatelné okamžiky jsem vybavena. Jsem už zkrátka taková. Taková chodící KPZ. Někomu stačí jen doklady. Já mám u sebe vždy něco na uspokojení svých základních životních potřeb, ukojeních svých závislostí. Chápejte, co kdybych si chtěla něco přečíst, uhasit žízeň, něco zakousnout, trošku si žvýknout, natřít si rty pomádou, pohrát si s dětmi, něco jim přečíst, namalovat, zapsat si nějakou důležitou poznámku, vytvořit myšlenkovou mapu, něco orazítkovat, poslechnout si hudbu, zareagovat na e-mail, co kdyby bylo třeba poskytnout první pomoc, nabídnout někomu vlhčený ubrousek? Ano, ještě nedávno jsem byla schopná bez mrknutí oka podat zapomnětlivé mamince plínku a jejímu dítku chrastítko. Já to mám takto, ale jak to vlastně mají naše děti? Co považují za to nejnutnější pro přežití v Ježkovi a na cestě do něj? Těším se, s čím k nám v září nacupitají, a jsem zvědavá, jestli budou přes své batůžky vidět. A budou vůbec nějaké mít? V uších mně stále zní ta tolikrát u zápisu opakovaná otázka, a proto ji pokládám i Vám: „Tak co ta školní aktovka?!“

adminTak co ta školní aktovka?

Mimoped

by admin on 20.7.2014
Zajímáte se o vzdělávání? Baví Vás (sebe)učení. Víte, jak na to? Nebo máte naopak pocit, že jste si ze školy neodnesli dovednosti potřebné pro vzdělávání? Pracujete nebo máte v plánu pracovat jako učitelé/lektoři/průvodci dětí či dospělých? Nebojíte se zodpovědnosti? Nebo se „jen“ chcete dál rozvíjet, dozvídat spoustu nového? Chcete něco předat ostatním? 

Tak fajn. Zapište se na naši Mimoped!
Proč?
Protože:
– Semináře, workshopy, kurzy či přednášky si budeme vypisovat sami, my si je budeme organizovat a připravovat.
– Na nás je ta zodpovědnost, co si chceme z dané oblasti do života odnést.
– My si budeme vytvářet anotace svých předmětů.
– My se budeme svobodně rozhodovat, aniž by nad námi visel bič „F“ hodnocení či hon za počtem kreditů.

Své přihlášky zasílejte na info@jezekbezklece.cz.
Do předmětu zprávy prosím uveďte „Mimoped“.
Ve zprávě prosím:
1) se stručně představte,
2) vysvětlete, proč právě Vy byste měl/a být na naši Mimoped přijat/a, jaká je Vaše vnitřní motivace,
3) uveďte, co můžete ostatním nabídnout,
4) charakterizujte, co od Mimoped očekáváte Vy,
5) nastiňte své přibližné časové možnosti,
6) nám položte alespoň jednu otázku.

Úvodní schůzka proběhne již v říjnu v budově svobodné základní školy Ježek bez klece (www.jezekbezklece.cz).

Těšíme se na Vás!

adminMimoped