Právě jsem na odbor školství odeslala e-mailem tabulku s počtem žáků za měsíc květen. Tak už jen vytisknout a založit do složky k těm ostatním. Na tváři se mi mihl úsměv. Rosteme! Mám z toho obrovskou radost – když si vzpomenu, na jakých číslech jsme začínali…

Přemýšlím o Ježkovi bez klece a vzpomínám na to, co se za celý školní rok událo, hlavou se mi honí nejrůznější obrazy, naskakují mi radostné i méně veselé situace, cítím širokou paletu emocí, vybavují se mi všechny ty tváře, se kterými jsem se potkávala, zdravila, smála, někdy i plakala a myslela na ně asi o chlup víc, než je zdrávo. Každý z nich mi proniká do mého soukromého života, mám je zatraceně ráda. Někteří s námi strávili kratší dobu, přidali se k nám později, ale i tak zapadli. Baví mě, jak jsme každý jiný, ale přitom spolu (vy)držíme a užíváme si každý den. Jsem vděčná za Terku – vím, že lepšího člověka jsem si k sobě nemohla vybrat. Jsem ráda za Nairu, Irču, Blanku, ale i Lídu, Báru, Ivku a Markétu. Nikdo zvenku si nedovede moc představit, co každý den řešíme, vymýšlíme, na koho se obracíme, co čteme, kde se inspirujeme, jak spolu diskutujeme, jak se podporujeme, abychom ustáli menší či větší kopance… Vím, jak moc se vzájemně ovlivňujeme, jak si uvědomujeme, že zakusit  svobodu je fajn, ale někdy i dost tvrdé, jak je obtížné vyšlapávat si cestičku tak, aby za námi byla vidět i ta zodpovědnost a byl z nás cítit respekt. Málokdo tuší, jak je to pro děti u nás těžké, jak je každý čtvrtek obdivuji, že to na tom našem sněmu vydrží, že stále víc a víc sdělují své názory, že sněmy dokonce i vedou, že řeší přicházející obtíže, že vytvářejí pravidla a že si za nimi stojí. Žádný odborník nikdy neviděl vývoj nikoho z nás. Nevšimli si těch zamlklých dětí na začátku, které se nás ptaly, zda se mohou najíst a napít, nesetkali se s těma smutnýma očima, které se bály podívat mimo učebnice, neviděli, jak se rozzářily, když jejich majitelé zjistili, že si tu opravdu mohou „jen“ hrát, že si mohou číst, kdy a co chtějí, že sedět u počítače není zakázáno, že nedostanou poznámku za křičení a pohyb. Nemohli si všimnout toho, že díky dětským hrám se toho za těch několik měsíců naučili mnohem víc. To my dospěláci jsme viděli ty úžasné proměny, to my každý den slyšíme z jejich úst, co všechno znají, aniž by to do nich někdo z nás tlačil, my tušíme, jak z každého z nich vyrůstá jedinečná osobnost s vlastním názorem, to my vidíme ta jejich úžasná díla a výtvory, my jsme u jejich originálních nápadů, my je vidíme tančit, slyšíme zpívat a víme, jak jsou spokojeni ve svých domečcích z matraček, my jsme poblíž, když si vytvářejí vlastní hry, my se zlobíme za ten nepořádek, který oni nemají šanci vidět. My jsme ty šťastné osoby, které s nimi mohly trávit každý den tohoto školního roku. To my tu všichni společně – malí i velcí – budujeme něco naprosto jedinečného, aniž bychom za zády měli bohaté sponzory, marketingové poradce, v rukách letáčky na křídových papírech, na webu seznam projektů a nabídku drahých kroužků… To my si tu tvoříme vše společně. To my jsme vybudovali z ničeho něco neuvěřitelného. A já za to za všechno děkuji úplně všem! Jsem na nás na všechny opravdu hrdá! Děkuji, děkuji, děkuji!