„Čechy krásné, Čechy mé…“ zpívá se v jedné vlastenecké písni a já doplňuji: „… proč nejste víc svobodné?“ Češi. Možná bych už ani nemusela psát nic dalšího. Češi a tečka. Češi a svoboda? Sem už asi ten otazník. Jak má lid český to slovo o třech slabikách rád. Polaskejme ho v našich ústech. Svo – bo – da! Nesvádí nás ke skandování? Máme ho tak rádi, že se jím oháníme, kde můžeme, ale stále si jedeme na programu svobody řízené. Vždy si totiž najdeme někoho, kdo nám tu „správnou“ (rozuměj tu svou a pro sebe výhodnou) verzi svobody vysvětlí. A my poslechneme, jsme tak přece vychováni. Poslouchat se musí, rebelové jsou po zásluze potrestáni a plní věznice, které platíme opět my – běžní občané. „Fňuk! Co je to za spravedlnost?“ pláčeme nad kleslými pěnami v hospodách. Vždyť svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého, jak nám kdysi sdělil John Stuart Mill. Zastavme se prosím na chvíli u tohoto filozofa (autor díla Svoboda a výchova z roku 1859) a neřešme prosím, jak moc s ním jako s osobností takovou (ne)souhlasíme. Z jeho pera se taky můžeme dočíst i to, že člověk by měl být svobodný ve všem, co se jeho samotného týká, ale neměl by mít možnost, aby podle libosti jednal za druhé pod záminkou, že záležitosti jiných jsou i jeho věcí.[1] Ha (bez fňuku)! To je totiž ono! Stydíme se za minulost, děsíme se budoucnosti a přítomný okamžik nám protéká mezi prsty. Točíme se, topíme se, a abychom neutonuli definitivně, přestáváme řešit sami sebe a zaměřujeme se na ostatní. Ukazujeme, obviňujeme se navzájem a přehazujeme zodpovědnost z jednoho na druhého. Jak je to osvobozující (zase jsme u té „svobody“) hodit něco na někoho. Uf (opět bez fňuku, nožná ale s pousmáním)! Slyšeli jste ten úlevný balvan? Co na tom, že možná dopadl na palec někoho dalšího…

A v této atmosféře vychováváme děti. Ano, někteří stále jedou na vlně výchovy autoritářské a strachem naplněné, jiní hledají nové cestičky. A některým je to jedno, jelikož „to“ neřeší, protože „ono“ se to zase nějak vyřeší. Přemýšlím, že právě v době, kdy v České republice probíhá diskuse o povinnosti očkování a řeší se sankce za neočkování, se začínají na sociálních sítích objevovat články, jak špatně ti dnešní mladí vychovávají své děti, jak ta svobodná výchova nefunguje, jak si všichni dělají, co chtějí… No?! Teda! V této souvislosti mi naskakuje A. S. Neill a jeho Summerhili, kde se můžeme dočíst: „Svobodné děti není snadné ovlivnit. Absence strachu je tou nejúžasnější věcí, která se může dítěti přihodit.“ A já si troufám tvrdit, že generace nás, ale i našich rodičů je strachem přeplněna. Jejich svoboda začala a skončila totiž právě v okamžiku, kdy zacinkali klíči a naposledy zvolali: „Nejsme malé děti!“ Však víme, co s naším mozkem předpona „ne-„ provede. A tak se z nás ty děti staly. Čekáme, kdo nás po volbách chytí za ručičku a převede svým funkčním obdobím do voleb dalších. Ano, bojíme se, co se stane, co se nestane, co by se třeba stát mohlo. Honíme se za „bychy“, až nás oni sami doženou a častokrát skolí na kolena. A ta naše svoboda? Tak ta začíná a končí možností nakoupit si v nějakém super, mega, hypermarketu. Kroužíme s vozíčky, vybíráme plesnivé pomeranče a pohupujeme se v rytmu písně, která nás má motivovat nakoupit další síťku těchto úžasně oranžových koulí. „Free as a bird…“ pobrukujeme si a Wikipedia nás poučí, že „…úvodní dvojverší střední části doplnil McCartney dalšími dvěma verši, čímž pozměnil původní Lennonův zamýšlený význam – ze vzpomínky na časy družnosti a pospolitosti se tak stal výraz touhy po urovnání vztahu. Zjevně šlo o vztah právě McCartneyho a Lennona“[2]

Vztah… A o jaký vztah jde nám v té naší české svobodě? Pokud mám vystupovat sama za sebe, jde mi o vztah rovnocenný. Osobně necítím potřebu dětem vyhrožovat, vydírat je, vyvolávat v nich pocity strachu a bezmocnosti, nechci je motivovat sladkostmi za odměnu, bezděky je chválit a říkat jim, že jsou hodné. Hodné čeho? Mé všímavosti? Mé lásky? Opravdu si tyto základní potřeby musíme zasloužit? Když budu hodná, dostanu od svého partnera pusu a pohlazení? Když budu zlobit (nedělám, co si přeje on, pozn. překladatele), může mi dát facku? Zkusme si všechny ty absurdity, které bychom měli dětem vtloukat do hlaviček přenést do světa dospělého. Úsměvné? Nebo spíš k pláči? V kterém věku už není tedy vhodné dítě trestat, vyhrožovat, stavět se k němu mocensky? Kdy se pro mě stává rovnocenným partnerem? Nástupem do školy, získáním občanky? Řidičáku? Po maturitě? Až má vlastní děti? „Ale vždyť je přece musíme vychovat… Vždyť by nám za chvíli skákaly po hlavách“, už slyším, jak se podobné věty ozývají při čtení těchto řádků. Děti si dovolí především to, co si dovolíme k sobě my sami. Ne, nepřepsala jsem se. Opravdu to není, co jim dovolíme, ale co si dovolíme my k sobě samotným. Jsou našimi zrcadly, poskytují nám tu nejúžasnější zpětnou vazbu. Vidí, vnímají a nasávají jako houby. A co se asi naučí ve světě, kde se připouští jen jeden názor, kde je běžné si fyzicky i slovně ubližovat…? Dosaďte si do otázky to, co v sobě aktuálně řešíte, co vás třeba v tento okamžik nejvíc štve. Možná naprosto bezděky zjistíme, že to, co nás štve na našich dětech, za co nás svrbí ruka, se vlastně stáčí k nám. Chce se nám řvát na děti, že mají v pokojíčku nepořádek? Neřveme vlastně sami na sebe, že bychom se rádi zbavili svých vlastních bordelů? Jsme smutní, že používají slova jako třeba „bordel“? A nemrzí nás třeba spíš to, že jsme je před nimi vypustili? Nevíme, co dělat, když se mezi sebou mlátí? Nemele se třeba něco v nás? Pokud si dovolím vysedávat celé dny u počítače, nechat si ubližovat a ubližovat jiným, jíst věci, které považuji za nezdravé, ale dětem to zakazuji, co si asi odnesou do života? Toto mají být ty hranice? Tak jo. Mávněme si do zrcadel a doufejme, že se nám jejich střepy nezabodnou do našeho krevního motorku.

[1] http://www.historie.upol.cz/19/prameny/vychova.htm

[2] http://cs.wikipedia.org/wiki/Free_as_a_Bird