Téměř každé ráno zhruba kolem sedmé až půl osmé vplouvají do ulic zavazadla nejrůznějších velikostí, tvarů a barev. Větší či menší batohy, tašky, brašny a kabelky zaplňují chodníky, přechody a městskou hromadnou dopravu. Školáci se prohýbají pod svými zavazadly. Nohy se plouží, ruce visí nebo podpírají popruhy a z jistého úhlu pohledu lze dospět k závěru, že do škol nesměřují žáci a studenti, se svými brašnami, ale spíš naopak. Vypadá to, že mezi tím, co máme v hlavě, a tím, co si nosíme s sebou v příručních zavazadlech, platí přímá úměra.

Při zápisech padala nejrůznější témata. Bavili jsme se o současném školství, o naší koncepci, smáli se, ale byli chvílemi i vážní. Rodiče se samozřejmě zajímají a já se logicky zajímám též. Přiznám se, že nejvíc jsem byla zvědavá na to, kdo za námi vlastně přišel, kdo jsou naši budoucí žáci a jejich rodiče. Cítila jsem potřebu zjistit, co od nás vlastně očekávají, ptala jsem se dětí, co by ve škole chtěly, jak by to u nás mělo vypadat. Dostalo se mi velké množství inspirace a odpovědi dětí mě opět nakoply a inspirovaly k dalšímu přemýšlení. Samozřejmě došlo i na potřeby a pomůcky. Co ty naše děti budou vlastně potřebovat? Musí „to“ nosit každý den? A v čem? A proč?

I já se většinou tahám se svým nákladem na zádech. Přemýšlím nad obsahem svých kabelek a batohů a srovnávám si ho s tím, co by asi tak ti naši žáci mohli potřebovat… Nepřála bych Vám ten pohled do útrob svého batohu, i když se musím přiznat, že mě občas zaplní pocit hrdosti nad tím, co s sebou tahám a pro jaké nepředvídatelné okamžiky jsem vybavena. Jsem už zkrátka taková. Taková chodící KPZ. Někomu stačí jen doklady. Já mám u sebe vždy něco na uspokojení svých základních životních potřeb, ukojeních svých závislostí. Chápejte, co kdybych si chtěla něco přečíst, uhasit žízeň, něco zakousnout, trošku si žvýknout, natřít si rty pomádou, pohrát si s dětmi, něco jim přečíst, namalovat, zapsat si nějakou důležitou poznámku, vytvořit myšlenkovou mapu, něco orazítkovat, poslechnout si hudbu, zareagovat na e-mail, co kdyby bylo třeba poskytnout první pomoc, nabídnout někomu vlhčený ubrousek? Ano, ještě nedávno jsem byla schopná bez mrknutí oka podat zapomnětlivé mamince plínku a jejímu dítku chrastítko. Já to mám takto, ale jak to vlastně mají naše děti? Co považují za to nejnutnější pro přežití v Ježkovi a na cestě do něj? Těším se, s čím k nám v září nacupitají, a jsem zvědavá, jestli budou přes své batůžky vidět. A budou vůbec nějaké mít? V uších mně stále zní ta tolikrát u zápisu opakovaná otázka, a proto ji pokládám i Vám: „Tak co ta školní aktovka?!“